pondělí 20. listopadu 2017

Oprawme se

Za tento recenzní výtisk velmi děkuji knihkupectví megaknihy.cz



Kniha Oprawme se je kniha, která by neměla chybět žádnému vyznavači a milovníkovi zdravého životního stylu, ale také každému, kdo chce být doopravdy zdravý. 

Ihned jak jsem knihu dočetla, vzpomněla jsem si na jeden zajímavý citát, který jsem kdysi zaslechla na přednášce známého doktora, který vyznává alternativní léčbu, MUDr. Jana Hnízdila.

"Lékaři nejsou od slova léčit, ale lekat. Pacient totiž přijde k lekaři, ten ho vyleká a napíše mu lek. Pacient si pak zajde do lekárny, lek si koupí, užívá ho a nakonec z toho často lekne."

Podle autora knihy Stanislava Skřičky vede správná cesta k vyléčení, dokonce i téměř nevyléčitelných nemocí, jako je rakovina nebo alzheimrova choroba, nikoli přes doktory a léky, ale přes správnou a zdravou výživu a životní styl. Ve své knize uvádí spoustu jedů, které nám nejenže více či méně škodí, ale také nás dokážou pomalu, ale jistě zabíjet.

Nejen u některých potravin se dokonce velmi podivíte, protože jejich škodlivost není na první pohled tak výrazná. Mě například překvapilo, že oříšky a semínka jsou v podstatě nestravitelná, protože se určitými látkami brání proti tomu, abychom je my, či jiní tvorové snědli. Vždyť oříšky a semínka by měli přirozeně sloužit k rozmnožování těchto plodin a ne k jídlu, takže nám nepomůže, ani když je dostatečně rozkoušeme. Jednoduše je nedokážeme strávit a tím pádem námi jen projdou, aniž by nám předali jakékoli živiny. Spíše nám jen způsobí pocit těžkosti a někdy i jiné potíže. Abychom je mohli jíst, musíme je tzv. „odemknout“ (více se dozvíte v knize).

Ale to není vše na co se pan Skřička ve své knize zaměřuje a to je to, co mě na celé knize zaujalo asi nejvíc. Zaměřuje se také na všechny faktory, které nám zkracují život. Vysvětluje proč se zběsilým posilováním tělu spíše škodí a proč je škodlivá dokonce i moderní hudba či obyčejná kohoutková voda. Věděli jste například, že sluchu neškodí jen hudba, kterou vydává nástroj naladěný na určité frekvenci a že tato frekvence se v dnešní době téměř nepoužívá?

Ačkoli v knize najdete spoustu odborných názvů, je vše velmi dobře vysvětleno, takže to pochopí i naprostý „laik“, který daný výraz v životě neslyšel. Líbí se mi, že autor popisuje svou zkušenost s tímto velmi zajímavým životním stylem, díky němuž dokázal vyléčit i svou nemocnou maminku. I když léčbu pomocí syrové stravy, které se říká enzymatická, zprvu velmi striktně odmítala, nakonec jí však podlehla a dožila se velmi vysokého věku.

Pro některé může být velmi těžké uvěřit, že je něco takového možné jen díky syrové, avšak vyvážené stravě. Někteří mohou tuto stravu odmítat už jen z toho důvodu, že se nedokážou vzdát masa, mléka a dalších potravin. Upřímně, také bych se od těchto věcí asi nedokázala úplně oprostit, nicméně si myslím, že na tom něco bude a určitě některé rady vužiji. V pravěku jsme opravdu byli nejdřív sběrači bobulí a jiných plodin a ne masožravci každým coulem, jak tomu bývá dnes.

Pan Skřička také ve své knize uvedl hned několik jídelníčků. Pár z nich obsahuje enzymatickou, tedy syrovou, stravu „jen na zkoušku“. Můžete si tento životní styl zkusit tím způsobem, který vás na něj nenásilně navykne a sice, že syrovou stravu jíte jen určitou část dne a například oběd je vařený.


Kniha se zaměřuje opravdu na velmi širokou škálu témat, mezi kterými si to své vybere opravdu každý. Nenechejte se odradit tím, že je to spíše taková „učebnice“, vše je opravdu dobře a zábavně popsané, takže nemusíte mít strach, že se během čtení začnete nudit. Navíc je celá kniha laděná v příjemných barvách a je doplněna o krásné ilustrace, které  vás určitě zaujmou. Tuto knihu vám tedy velmi doporučuji a myslím, že její koupě opravdu nejsou zahozené peníze, nýbrž skvělá volba a také investice pro váš lepší a zdravější život.

Hodnocení: ★★★★★

Zdroj fotografie: www.oprawna.cz

Recenzní výtisk od knihkupectví megaknihy.cz, knihu zakoupíte ZDE:


pondělí 29. května 2017

Moře nálezů a ztrát



Tuto e-knihu mi věnovala autorka Lena Valenová k recenzi a já jí tímto moc děkuji :-).

Náhodní lháři – Moře nálezů a ztrát. Že vám tato kniha nic neříká? Vydalo ji nakladatelství Beletris již minulý rok (2016) a napsala ji Lena Valenová, česká autorka, která momentálně žije v zahraničí. Již brzy by mohl vyjít druhý díl Náhodných lhářů s názvem Nevyzpytatelný. Jedná se o netypický román v téměř detektivním duchu. Pojďme si knihu lépe představit.

Děj knihy se zčásti odehrává na letní dovolené hlavní hrdinky Eleny v Itálii, kde se seznámí se záhadným italským klukem jménem Antonio, se kterým se po určitém incidentu zrovna dvakrát nepohodne. Jenže Antonio není tak úplně ten, za koho se původně vydával. K Elenině smůle se zúčastnil výměnného programu studentů z New Yorku, a i když doufala, že už ho nikdy neuvidí, náhle se objeví na prahu domu v Praze, kde s rodiči bydlí. Jenže spolu s ním přichází i spoustu záhad a nepochopitelných „náhod“. A Elena se rozhodne, že tomu „přijde na kloub“.

Ačkoli nejsem zrovna milovnicí lovestory, nádech tajemství a záhad mě velmi zaujal. I obálka vypadá hodně zajímavě a teď trochu lituji, že mám knihu jen v e-podobě a nemůžu ji okukovat v knihovničce. Kniha mě mile překvapila a již od začátku mě bavila. Je napsána velmi čtivým způsobem a naproti tomu, že je to spíše teenagerovský román, je podle mého zábavná i pro starší čtenáře. Dokonce, i pokud tyhle „románovky“ příliš nečtete. Čím déle budete číst, tím více budete napnutí očekávat, co se bude dít dál.

Jediné co mi trochu nevyhovovalo, byla počáteční „táhlost“ děje. Celkem dlouho trvá, než se děj dostane do těch správných obrátek, nicméně to není nic hrozného. Pokud máte rádi klasické románky, nejspíš budete spokojení, protože přesně v tom duchu se začátek knihy nese. Já jsem si více užila právě ten „detektivní“ nádech příběhu a myslím, že to knihu skvěle oživilo. Elenino uvažování se v určitých směrech opravdu blížilo uvažování detektivů a vzhledem k její celkové charakteristice působilo logicky. Ostatní postavy byly také uvěřitelné a některé se během příběhu pěkně vyvíjely, což určitě není na škodu, ba naopak :-). Samozřejmě si některé oblíbíte a některé jsou vám nesympatické již od začátku a např. „záhadnost“ Antonia/ Michaela dokáže zajímavě změnit váš postoj k této postavě v průběhu celé knihy.

Rozhodně knihu řadím k těm velmi povedeným, které napsali čeští autoři. Autorka má pěkný styl a smysl pro jazyk a jak jsem řekla, kniha se dobře čte. Doporučuji ji určitě jak čtenářům klasických románů, tak čtenářům, kteří si u knihy rádi chvíli zapřemýšlí a zároveň odpočinou :-).

Hodnocení: ⭐⭐⭐⭐

Foto: Lena Valenová

čtvrtek 18. května 2017

Volání netvora



Všichni víme, že zdraví je velmi ošemetná věc. Málokdy si ho vážíme, dokud nám dobře slouží. To, jak je důležité si často uvědomíme, až když se něco pokazí. Charles C. Colton kdysi pronesl větu, která skvěle vystihuje jak přátelství, tak zdraví…

„Skutečné přátelství je jako pevné zdraví; stěží si uvědomujeme jeho hodnotu, dokud o něj nepřijdeme.“

A přesně to si uvědomíte po přečtení knihy s názvem Volání netvora. Tuto knihu jsem měla to štěstí vyhrát na facebookových stránkách knihkupectví Knihy.cz a já jsem velmi vděčná za to, že jsem měla možnost si ji přečíst.

Volání netvora je o malém klukovi, jež se snaží vyrovnat s těžkou nemocí své maminky. Jednoho dne, kdy už cítí, že něco opravdu není v pořádku, začne mít sny a představy o netvorovi. Netvor přichází proto, aby chlapci vyprávěl tři příběhy popisující jak dobrou, tak stinnou stránku lidské povahy a spoustu dalšího. Poslední, čtvrtý příběh, má vyprávět netvorovi chlapec, který sám musí rozhodnout, jak skončí…

Tato kniha je jedna z nejdojemnějších jaké jsem kdy četla. Navíc je doplněna o nádherné, byť pochmurné ilustrace, které skvěle doplňují příběh a podtrhují tak zážitek z celého příběhu. Máte pocit, že prožíváte to samé co Conor a děj vás rychle vtáhne. I když se může zdát, že je těžké odhadnout co je realita a co jsou jen Conorovi představy, opak je pravdou. Děj je napsaný velmi čtivým a pochopitelným stylem. A nechybí zde ani trocha toho napětí a příběhy z niž plyne poučení. Pokud máte rádi pohádky (i pokud nekončí vždy dobře), jistě se vám budou líbit.

I když svým způsobem tušíte, jakým směrem se příběh odvíjí, stejně vás to nejspíš velmi zasáhne. Volání netvora je jedna z mála knih, u kterých jsem se neubránila pár slzám v očích. Myslím, že i pro autora muselo být psát něco takového ohromně těžké, už jen z toho důvodu, že knihu psal na námět jiné spisovatelky. Popsat pocity, které v takové situaci cítí malý kluk, zajisté není lehké. Já sama bych si s tím pravděpodobně nevěděla rady, ale autor to dle mého vystihl velmi pěkně. Nejtěžší je tuto knihu nejspíš číst, pokud máte s takovou situací nějakou zkušenost ze svého života…

Shrnutím lze říct, že je to velmi pěkná a neskutečně smutná kniha, ale doporučuji ji každému, kdo má rád dojemné příběhy. A jak se líbila vám?

Hodnocení: ⭐⭐⭐⭐⭐

Z knihy:
„…Netvor se na okamžik zarazil, pak s řevem zabušil oběma pěstmi do domu. Strop pokojíku se pod jeho údery zkroutil a ve zdech se objevily obrovské praskliny. Místností profičel vítr a vzduch zaburácel netvorovým zlostným rykem.
„Hulákej si, jak chceš.“ pokrčil Conor rameny a sotva přitom zvedl hlas. „Už jsem viděl horší věci.“
Netvor zařval ještě hlasitěji a strčil oknem dovnitř paži, vyrazil sklo, roztříštil dřevo i cihly kolem. Obrovitou, pokroucenou, z větví spletenou tlapou popadl Conora kolem pasu a zvedl jej nad podlahu. Máchl jím z jeho pokoje ven do noci, zvedl jej nad zahradu, vysoko proti bledému kruhu měsíce. Sukovité prsty se sevřely kolem Conorových žeber s takovou silou, že mohl stěží popadnout dech. Hleděl do netvorovy otevřené tlamy, na špičaté zuby z tvrdého, pokrouceného dřeva a cítil jeho sálající horký dech.
Pak se netvor znovu zarazil.
Ty se opravdu nebojíš, že ne?
„Ne.“ Odpověděl Conor. „Tebe v žádném případě.“
Netvor přimhouřil oči.
Ale budeš, řekl. Než to skončí.
Poslední, co si Conor pamatoval, byla netvorova tlama, která se rozevírala víc a víc a chystala se ho spolknout zaživa…“

středa 17. května 2017

Ydris, kniha první



O Odkazu tastedarů jste si mohli na mém blogu přečíst již několikrát, ať už když to byl pouze projekt na Startovači, či velmi zajímavý rozhovor s autory. Ydris, kniha první je prvním dílem z plánované pětidílné ságy. Další kniha bude nejspíše druhou částí prvního dílu. Autoři se totiž rozhodli rozdělit první díl do dvou knih, zejména z důvodu, že by měl první díl velký počet stran a mohlo by to některé čtenáře odradit.

Celá sága Odkazu tastedarů je doplněná o zajímavý doplňkový materiál. Mně asi nejvíce zaujala velmi podrobná mapa, čítající nespočet názvů vesniček, měst, hor a spoustu dalšího. Dále ke knize najdete také vlastní ilustrace. V knize jsou zdánlivě jednoduché a nicneříkající černobílé malby, které však skvěle doplňují dané okolnosti v příběhu. Na oficiálních internetových stránkách můžete najít ilustrace barevné, které jsou taktéž velmi pěkně zpracované. V neposlední řadě k celé sáze patří vlastní hudba, kterou si ke čtení můžete pustit a podpořit tak svůj zážitek z příběhu. Na oficiálních stránkách můžete zatím koupit pouze knihu, ale autoři plánují spustit e-shop, kde budete moci ke knize zakoupit také placku, záložky, mapu či plakáty. Ale teď už k obsahu knihy.

Krátká ukázka:
"...V ohništi uprostřed místnosti se vzhůru sápaly plameny, vrhající na stěny míhavé stíny. Sotva za sebou Waleyran zavřel, těžký závěs na druhé straně pokoje se odhrnul a zpoza něj vystoupil prastarý bezvousý muž s holou hlavou potetovanou posvátnými symboly protkanými v jediný složitý obrazec. Šedé oči lemovalo husté obočí a kůži měl svraštělou jako stoleté duby. Byl shrbený a musel se opírat o pokřivenou hůl. Zastavil se před ohništěm, odložil sukovici a obě ruce natáhl k plamenným jazykům.
„Nuže?“ Hlas starce byl slabý, přesto v něm příchozí zaslechl podrážděnost a netrpělivost.
„Přišel jsem za ní, svatý,“ odpověděl tázaný uctivě..."



Kdybych měla knihu k něčemu přiřadit, první by mě nejspíš napadla Píseň ledu a ohně, známější spíše jako Hra o trůny od George R. R. Martina. V příběhu totiž nenajdete žádné hrdiny s magickými schopnostmi, jež mají zachránit svět. Najdete zde příběhy ze světa zvaného Avirie z úhlu hned několika postav, ať už nájemného zabijáka, princezny, velmi nebezpečné a nevyzpytatelné kněžky, či obyčejné šenkýřky. Když už jsem nakousla Hru o trůny i zde určitě najdete kapitoly, které vás budou bavit méně než jiné, ale v pořád se děje něco zajímavého, tudíž je kniha napínavá.

Je vidět, že si autoři se svým dílem dali obrovskou práci. Celému světu vymysleli zajímavou historii, bestie, jež sužují lid, kouzla i vlastní jazyky. Právě popisy historie a některé události mohou někomu připadat nudné, mě však zaujalo, jak do sebe vše hezky zapadá a nic není zmíněno jen tak náhodou. V knize je také pěkně využitý český jazyk. Narazíte zde totiž několikrát na archaismy, či nářečí a sem tam i nějaké sprosté či nespisovné slovo a to vše do knihy perfektně pasuje.

Co mi však trochu vadilo, byla jistá „plochost“ postav a dialogů. Podle mého názoru se postavy během příběhu příliš nevyvíjely. Dalo by se říct, že bylo jejich chování v některých situacích předvídatelné a naopak v pár jiných případech zase nelogické. Nicméně je možné, že se to v dalších dílech změní a autoři tyto postavy teprve rozvinou. Dialogy mi však nesedly. V některých případech byly příliš „oříznuté“. Není to však v tak velké míře, abyste kvůli tomu museli knížku doslova zklamaní odhodit. Autoři na tom zajisté v budoucnu zapracují, protože děj se samozřejmě bude vyvíjet a s ním jistě i styl psaní.


Kniha mě tedy celkově velmi bavila a vřele ji doporučuji všem, kteří si chtějí přečíst něco zase trochu jiného, než rutinní fantasy s hrdiny zachraňujícími svět a myslím, že tato sága má jistě zajímavý nápad a budoucnost. A jsem zvědavá na další díly! :-)

Hodnocení: ⭐⭐⭐⭐

Zdroj fotografií: oficiální webové stránky ságy ---►Najdete ZDE

pondělí 15. května 2017

Umírá český jazyk?



Umírá čeština? Tato otázka mě nedávno napadla při čtení jedné nejmenované knihy, ve které se to chybami jen hemžilo. Jednalo se o jednu starší knihu, tak z roku 2007 a já si tak uvědomila, že (nejen) v knihách se objevuje čím dál více gramatických a tzv. „překlepových“ chyb. Čím to podle mého je?

Přiznávám, že i já jsem bohužel v poslední době u sebe zaznamenala jistý „úpadek“. Již několikrát jsem si všimla chyb, které jsem dříve rozhodně nedělala. Ačkoli jsem nikdy nebyla úplně nejzdatnější češtinář (má přednost je spíše slovní zásoba). Sem tam udělám nějakou hrubku, které si však naštěstí většinou všimnu, ale mým nepřítelem je interpunkce, s kterou tak nějak bojuji už od základní školy a nemůžu se toho zbavit. Ale proč nyní dělám stále více chyb? U mě je to nejspíše tím, že teď celkem málo píšu na počítači a o papírové formě ani nemluvě. Většinou když někde jsem a potřebuji si něco vyhledat, zaznamenat nebo nemám prostě čas či náladu zapínat počítač, či hledat tužku a papír, často používám mobil. A to je podle mého jeden z faktorů, které tento „úpadek“ hodně ovlivňují.

V prvopočátku knih jiná než psaná forma textu neexistovala. Ti, kteří uměli číst a psát a používat tedy jazyk v jeho psané formě, byli většinou velmi vzdělaní. Jiná možnost (kromě ústní) komunikace nebyla a proto ti, kteří to uměli, psali na papír velmi často. Po té, co byl vynalezen knihtisk, se samozřejmě stále hodně psalo rukou, protože na knihtisk každý neměl finance. Ovšem těch, kteří uměli číst a psát, již bylo mnohem více, ale stále to byli velmi vzdělaní lidé a jazyk se používal na dále na kvalitní úrovni. Čeština v psané formě se tedy používala často a z toho vyplývá, že ji lidé uměli mnohem lépe a objevovalo se méně gramatických chyb. Podle mého přišel hlavní zlom s pokrokem techniky.

Od doby, kdy byl vynalezen počítač, uběhlo už pěkných pár let, i když to vlastně není až tak dávno. Ale jak technika pokročila, lidé se začali čím dál tím víc omezovat na elektronickou komunikaci. No přiznejte si, kdy jste naposledy (když nepočítáme školu či práci) vzali do ruky tužku a papír a napsali jste více než jednu stranu rukou? Abych řekla pravdu, já už opravdu dlouho ne.

Dalším zlomovým bodem je také nástup a využívání sociálních sítí. Na facebooku a dalších sociálních sítích čím dál více narážíme na gramatické chyby a bohužel se jimi nevědomky necháváme ovlivňovat. Naše mysl si totiž ráda tyto chyby „ukládá“, my je tak „okoukáme“ a aniž bychom si to uvědomili, začneme je dělat taky. Nejvíce znatelné je to právě tehdy, kdy k těmto účelům využíváme mobilní telefony, které jaksi „vybízí“ více k tomu dělat chyby, ať už je to způsobeno špatnou autokorekcí telefonu, či tím, že na menší obrazovce se chyby snáze přehlédnou.

Dalším problémem, který se týká knih je způsobený kvalitou překladatelů a korektorů. I když i tento bod souvisí s těmi předtím. Najít kvalitního korektora či překladatele může být opravdu oříšek. Je však jasné, že jsou to také jen lidé a vzhledem k rozsahu textu a té spoustě nových děl se může přehlédnout každý. Nicméně mi připadá, že čeština opravdu trochu upadá. Vidím to na sobě i na okolí a těžko říct, zda bude tento stav trvat i nadále. Je možné, že se časem český jazyk úplně změní. Jako takový má příliš pravidel a výjimek a dá se považovat za jeden z nejtěžších jazyků. Kdo ví? Třeba časem z dosavadních pravidel zbude jen hrstka nebo naopak přijde „revoluce“ a čeština se začne používat mnohem lepším způsobem. Jisté však je, že bychom se ji měli snažit nějakým způsobem udržovat, protože čeština je dle mého krásný jazyk a byla by škoda ho nechat zaniknout. A co si o této problematice myslíte vy? :-) 

středa 10. května 2017

Válka zrcadel



Za tento recenzní výtisk velmi děkuji nakladatelství Epocha :-).

Tuto knihu napsala autorka již několika knih a povídek, Tereza Matoušková. Válka zrcadel je první knihou, kterou jsem od autorky četla. Zaujala mě jak svou anotací, tak nádhernou obálkou, která celé knižní prostředí perfektně vystihuje.

Válka zrcadel je vlastně o dívce, která umí lidem krást tváře a žije v ponurém světě, jež pomalu pohlcují démoni a temnota. Ankara při své cestě zažije spoustu dobrodružství, kterým by se možná přála vyhnout a které rozhodně nejsou pro slabé nátury, protože vzduchem nelétají jen nadávky, ale sem tam i nějaké ty vnitřnosti a krev…

Válka zrcadel patří ke knihám, kterým bohužel dlouho nerozumíte. Je tam spousta nových pojmů a míst a autorka toho zpočátku příliš nevysvětluje. Na druhou stranu je děj velmi napínavý. Věty jsou napsány dost úsečně, což není u fantastiky úplně obvyklý styl, ale to může samozřejmě spoustu lidem vyhovovat.

Události přicházejí v rychlém sledu, takže může být těžké se v nich zorientovat, nicméně vás to naladí na další čtení. Svět jako takový je dobře propracovaný a události na sebe pěkně navazují i když mohou být matoucí.

Některé knižní postavy jsou velmi sympatické, jiné byste nejraději „poslali na smrt“ už ze začátku. Všechny však působí velmi věrohodně a v příběhu nebyla vyloženě žádná, která by mi neseděla. Hlavní hrdinka se během knihy vyvíjí, a ačkoli to nemá moc lehké a sem tam vás u ní pár věcí překvapí, je sympatickou postavou a „fandíte“ jí až do konce. Celkový styl popisů i styl psaní autorky vlastně k danému světu dokonale padl, protože v takto ponurém světě vlastně ani není místo na sáhodlouhé popisování míst, osob, či nekonečné románky a milostné trojúhelníky.

Děj na vás může zapůsobit dost depresivně, je to však skvělá oddechovka, pokud si chcete odpočinout od všech těch přeslazených, šťastně končících fantasy příběhů. Konec příběhu je vlastně velmi překvapivý a i když asi nebude vyhovovat každému, podle mě se k příběhu nakonec dobře hodí. Autorku samozřejmě chválím za zajímavý nápad, jen mě mrzí, že kniha měla poměrně rychlý děj a než se stihnete pořádně začíst, jste už téměř na konci.

Ačkoli knize dávám jen tři hvězdičky za nepřehlednost děje a poměrně „rychlý konec“, knihu určitě vřele doporučuji. Je napínavá, má zajímavý nápad, pokud vám nevadí trocha té brutality a chcete si odpočinout od všech těch klasických fantasy, je pro vás Válka zrcadel ta správná volba.

Hodnocení: 🌟🌟🌟

úterý 9. května 2017

ROZHOVOR s Terezou Matouškovou



Možná Terezu Matouškovou znáte, možná ne. Každopádně je to autorka již několika knih a povídek.
Věnuje se zejména fantastickému žánru a momentálně jí vycházela již čtvrtá kniha -  Válka zrcadel, vydána pod nakladatelstvím Epocha. Pořádá řadu literárních akcí pro mladé lidi v Brně, zejména vede literární dílny pro mládež v Knihovně Jiřího Mahena. A já se jí rozhodla zeptat na několik zajímavých otázek a autorce tímto za něj děkuji.


1.       Momentálně Vám má vycházet již čtvrtá kniha vydaná pod nakladatelstvím – Válka zrcadel. Těšíte se na ni stejně, jako na tu první?

Jistě! Vydání knihy je pro každého spisovatele velkou událostí a myslím, že se to nikdy neomrzí. Naopak, když se objeví informace, že je už kniha na světě, člověk se musí krotit, aby se neptal v každém knihkupectví, jestli už ji mají.


2.       Bylo pro Vás těžké najít pro Vaše díla nakladatelství, a jak dlouho to cca trvalo?

Tohle se velice různí, kupříkladu u Války zrcadel jsem měla vydání knihy domluvené ještě předtím, než byl rukopis dokončený. Záleží to na mnoha okolnostech, zejména na tom, jestli už člověk publikuje a jak dlouho. Musím ale říct, že já měla štěstí i u debutu, které vzalo hned třetí nakladatelství, do kterého jsem psala. Obvykle to trvá mnohem, mnohem déle.


3.       Kterou Vaši knihu jste psala nejraději a proč?

Každá kniha je pro mě vždy novou výzvou, možnosti vydolovat z podvědomí cosi nečekaného a fascinujícího. Válka zrcadel je ve své podstatě osobní výpovědí jedné hrdinky o událostech ve světě a zejména o ní samotné. Jsem zvyklá v příběhu přeskakovat mezi úhly pohledu různých postav. Je to poloha, která mi jako vypravěči vyhovuje, protože skýtá jistou nestrannost. U Ankary jsem musela být naopak velice subjektivní a nespolehlivost vypravěče naznačit odlišnými protředky, než „křížovým výslechem“ jiné postavy.


4.       Od kdy se věnujete psaní knih?

Nabízí se odpověď od nepaměti, protože už jako malá holčička jsem si hrála na to, že píšu knihu. Pravidelně a ve větším měřítku jsem se psaní začala věnovat na nižším gymnáziu, v sekundě, v tercii.


5.       Jak dlouho Vám zhruba trvá jednu knihu napsat a kolik času psaní věnujete?

To velmi záleží na knize. Na jejím rozsahu, náročnosti, na podmínkách, ve kterých vzniká. Můžou to být čtyři měsíce, ale taky několik let. Válku zrcadel jsem psala dva roky. Na hodiny to nepočítám, ale určitě to bude několik stovek.


6.       Kde čerpáte inspiraci?

Inspirace ke mně obvykle přichází sama, nejčastěji ve chvíli,  kdy vlastně vůbec nechci psát a musím se koncentrovat na něco jiného. Nebo při každodenních činnnostech. Myslím, že mozek je v tomto směru nejproduktivnější, když se trochu nudí.


7.       Napsala jste i pohádky pro děti, ale nejčastěji píšete žánr fantasy. Co Vás na něm nejvíce láká a vrátíte se někdy k psaní pohádek, či k jinému žánru?

Každý příběh si žádá své. Fantasy je živý žánr, který nabízí nepřeberné množství  možností, pokud se oprostíte od oblíbených schémat a pustíte se do hlubších, neznámých a temnějších vod. Navíc vždycky klade na vypravěče o to větší nároky, oč nereálnější jsou kulisy příběhu. Čtenáře musíte přesvědčit, že ten příběh je skutečný. Stejně věrný jako ty, které se odehrávají v ulicích jeho rodného města.


8.       Co máte na psaní knih nejraději?
Mám ráda, když do sebe na konci psacího procesu zapadnou jednotlivé dílky mozaiky. Když si text po sobě čtete a vidíte, že příběh funguje.


9.       Co Vám na psaní přijde naopak nejtěžší?
Chodit spát před čtvrtou ranní. Jsem typická sova, nejlépe se mi pracuje v noci a často zapomínám na čas. Bohužel se mi pak přetáčí biorytmus docela a mám problémy se spánkem.


10.   Měla jste někdy tvůrčí krizi?
Mnohokrát.


11.   Líbí se Vám knižní obálky od nakladatelství? Snažíte se obálku nějak ovlivnit nebo to necháváte čistě na jejich uvážení?

Na všech čtyřech knihách jsem spolupracovala se stejnou ilustrátorkou, Alenou Kubíkovou, kterou si stěhuji z nakladatelství do nakladatelství. Motivy obálek společně často probíráme, ale čím jsem starší, tím víc to nechávám na ní. 


12.   Čtete raději knihy českých, či zahraničních autorů a jaký je Váš nejoblíbenější spisovatel?
Čtu literaturu českou i zahraniční, i když v poslední době kupuji hlavně tuzemské autory, protože jinak tu všichni duševně chcípneme a bude se vydávat jenom ten nejhorší konzum. Mám řadu oblíbených autorů, momentálně se kupříkladu převelice těším na knihu Hořící kůň od autorské dvojky Františka Vrbenská a Lucie Lukačovičová.


13.   Proč je podle Vás důležité číst?

Čtení a psaní knih je velice účinný způsob, jak přesunout myšlenky a pocity z jednoho mozku do druhého. Oproti oduševnělé konverzaci, která je samozřejmě taky potřebná, má tu výhodu, že můžeme mluvit i s lidmi, kteří jsou nepřítomní, ba dokonce mrtví. A k těmto hovorům se můžeme do nekonečna vracet.